V rámci evropské občanské iniciativy, zavedené Lisabonskou smlouvou na podporu větší demokratické účasti občanů na evropských záležitostech, může jeden milion občanů Evropské unie (EU) pocházejících nejméně ze sedmi členských států vyzvat Evropskou komisi, aby předložila návrh právního předpisu v otázkách v působnosti EU. Jedná se o vůbec první nástroj participativní demokracie na úrovni EU. Od jeho zavedení v dubnu roku 2012 podepsalo více než 5 milionů občanů více než 20 různých iniciativ.
„Right2Water“ je první evropskou občanskou iniciativu, která splnila požadavky stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady o občanské iniciativě. Získala podporu více než 1,6 milionu občanů a její organizátoři ji poté dne 20. prosince 2013 oficiálně předložili Komisi.
V souladu s ustanoveními nařízení o občanské iniciativě má Komise tři měsíce na předložení svých odpovědí k této iniciativě ve sdělení obsahujícím „její právní a politické závěry ohledně této iniciativy, případná opatření, která zamýšlí učinit, a odůvodnění, proč tato opatření hodlá či nehodlá učinit“
Komise dne 17. února 2014 přijala organizátory a téhož dne organizátoři dostali příležitost představit svou iniciativu na slyšení uspořádaném v Evropském parlamentu. V příloze I jsou uvedeny další informace týkající se procesních aspektů této první občanské iniciativy. Iniciativa vyzývá Evropskou komisi k vypracování „návrhu legislativy, která zavede lidské právo na vodu a hygienu, tak jak je uznáváno Organizací spojených národů, a která bude podporovat zajišťování vody a hygieny jako základní veřejné služby pro všechny“
Iniciativa požaduje, aby:
– měly instituce a členské státy EU povinnost zajistit všem obyvatelům právo na vodu a hygienu
– zásobování vodou a správa vodních zdrojů nespadaly do „pravidel vnitřního trhu“ a aby bylo vodohospodářství osvobozeno od liberalizace
– EU zvyšovala své snahy o zajištění univerzálního přístupu k vodě a hygieně“
Iniciativa předkládá průřezová témata, která se týkají široké škály politik na úrovni EU a na úrovni členských států. Tyto otázky je nutno posoudit v souladu s ustanoveními Smlouvy o EU, a to zejména podle zásad svěření pravomocí, proporcionality a subsidiarity.
Současný stav
Přístup k nezávadné pitné vodě a hygienickým zařízením neoddělitelně souvisí s právem na život a na lidskou důstojnost a s potřebou přiměřené životní úrovně.
Během posledního desetiletí mezinárodní právo uznalo právo na nezávadnou pitnou vodu a odpovídající hygienické podmínky, a to zejména na úrovni Organizace spojených národů (OSN). Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 64/292 uznává „právo na nezávadnou a čistou pitnou vodu a odpovídající hygienické podmínky jako základní lidské právo a zároveň nezbytný předpoklad pro plnohodnotný život a naplnění všech lidských práv“. Navíc v závěrečném výsledném dokumentu konference OSN o udržitelném rozvoji (Rio+20), která se konala v roce 2012, hlavy států, předsedové vlád a zástupci na vysoké úrovni opětovně potvrdili své „závazky, které se týkají práva všech lidí na přístup k nezávadné pitné vodě a na odpovídající hygienické podmínky, které má být postupně naplňováno v zájmu [jejich] občanů při plném respektování svrchovanosti jednotlivých států“.
Na evropské úrovni Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve svém prohlášení uvádí, že: „přístup k vodě musí být uznán jako základní lidské právo, protože je nezbytná pro život na zemi a je zdrojem pro celé lidstvo“
EU rovněž potvrdila, že „všechny státy odpovídají za zajištění lidských práv, pokud jde o přístup k nezávadné pitné vodě, jež musí být dostupná, z fyzického i ekonomického hlediska, a přijatelné kvality.
Těmito zásadami se rovněž řídila opatření EU. Rámcová směrnice EU o vodě uznává, že „voda není běžný obchodní produkt, ale spíše dědictví, které je třeba chránit, střežit a podle toho s ním nakládat". Rovněž některá práva a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie lze vykládat jako přímý odkaz pro přístup k nezávadné pitné vodě a lepší hygieně. Na účinnou ochranu základních práv, jako je právo na důstojnost (článek 1) nebo právo na život (článek 2), má jasný dopad nedostatečný přístup k nezávadné pitné vodě a hygieně. V této souvislosti je třeba rovněž vzít v úvahu závazek EU k vysoké úrovni ochrany životního prostředí (článek 37). Ačkoliv na členské státy se Listina základních právvztahuje pouze při provádění právních předpisů EU, v souladu s Listinou musí být všechna ustanovení právních předpisů EU. Proto musí všechny orgány a instituce EU respektovat práva zakotvená v Listině základních práv a zajistit, aby všechna opatření přijatá na základě Smlouvy byla v souladu s těmito právy.
V těchto souvislostech Komise analyzovala občanskou iniciativu s cílem stanovit v souladu s článkem 10 nařízení o občanské iniciativě své závěry.
Příspěvek EU k lepší a dostupnější vodě
Pro zajištění a zlepšení přístupu k vodě a hygienickým zařízením mají zásadní význam tři prvky: kvalita a fyzická a ekonomická dostupnost.
EU přispěla k zajištění přístupu k nezávadné pitné vodě a hygienickým zařízením pro obyvatelstvo členských států dvěma hlavními druhy opatření. Zaprvé, EU stanovila ambiciózní normy kvality vody a zaručila vysokou úroveň ochrany veřejného zdraví a životního prostředí. Zadruhé, EU poskytla finanční podporu pro rozšíření a zlepšení infrastruktury pro zásobování vodou v členských státech, a přispěla tak ke zvýšení jak kvality, tak fyzické dostupnosti služeb v oblasti hospodaření s vodou.
V 70. letech minulého století EU zavedla minimální požadavky na kvalitu vody a během posledních čtyř desetiletí postupně rozšířila své právní předpisy týkající se vody. Klíčovými právními předpisy EU v této oblasti jsou rámcová směrnice o vodě, směrnice o pitné vodě a směrnice o čištění městských odpadních vod.
Tyto právní předpisy představují holistický přístup k vodnímu hospodářství a zajišťují, aby voda splňovala přísné požadavky, a byla tedy nezávadná, zdravá a čistá. Prováděním těchto předpisů EU v oblasti životního prostředí se v EU, zejména ve střední a východní Evropě, kvalita pitné vody podstatně zlepšila.
V rámci politiky soudržnosti EU již mnoho let podporuje členské státy v jejich úsilí při rozvoji a zlepšování infrastruktury poskytující přístup k pitné vodě a službám v oblasti čištění odpadních vod. Například od roku 2007 se díky finanční podpoře EU zlepšilo zásobování pitnou vodou více než 2,6 milionu lidí v devíti členských státech; dalších 5,7 milionu lidí žijících ve 14 členských státech bylo připojeno k lepšímu systému čištění odpadních vod. Za posledních sedm let (2007–2013) dosáhla finanční podpora EU pro investice do prací a infrastruktury v oblasti zásobování pitnou vodou a čištění odpadních vod téměř 22 miliard EUR.
Klíčovým prvkem je rovněž ekonomická dostupnost, neboť se týká skutečného přístupu všech občanů ke službám vodního hospodářství. Stanovení cen vody není úkolem EU, nýbrž jednotlivých členských států. Právní předpisy v oblasti životního prostředí týkající se vodního hospodářství však uvádějí některé základní zásady politiky stanovení cen za vodu v členských státech. Rámcová směrnice o vodě ukládá členským státům povinnost zajistit, aby ceny účtované odběratelům vody odrážely skutečné náklady na její využívání. To podporuje udržitelné využívání omezených vodních zdrojů. Politika EU v oblasti vodního hospodářství je založena na zásadě, že ekonomická dostupnost služeb v této oblasti má zásadní význam. Vnitrostátní orgány jsou odpovědné za přijímání konkrétních opatření na podporu ochrany znevýhodněných občanů a řešení problémů souvisejících s nedostatečným přístupem k vodním zdrojům (například formou podpory pro domácnosti s nízkými příjmy nebo zavedením závazku veřejné služby).
Poskytování vodohospodářských služeb na vnitřním trhu
V EU je rozhodování o tom, jak nejlépe zajišťovat vodohospodářské služby, pevně v rukách orgánů veřejné správy v členských státech. Poskytování vodohospodářských služeb je obecně na odpovědnosti místních orgánů veřejné správy, které jsou nejblíže občanům a nejlépe znají jejich problémy.
Veřejné orgány mohou naprosto svobodně vykonávat příslušné úkoly přímo, svými vlastními prostředky, nebo jejich plněním pověřit právně odlišené, zcela veřejné interní subjekty. Mohou se také rozhodnout, že vodohospodářské služby částečně nebo zcela převedou pod soukromou nebo smíšenou správu. Veřejné orgány jsou přitom plně oprávněny stanovit jasné povinnosti soukromých subjektů, aby bylo zajištěno, že služby poskytované v zeměpisné oblasti v jejich působnosti splňují předepsané normy.
Úkolem EU je zajistit, aby byly dodržovány hlavní zásady Smlouvy − jako je transparentnost a rovné zacházení. Ustanovení Smlouvy zároveň požadují, aby EU ve vztahu k vnitrostátním rozhodnutím upravujícím režim vlastnictví podniků vodního hospodářství zůstala neutrální.
Pravidla vnitřního trhu EU plně respektují pravomoc orgánů veřejné správy zajistit požadované normy kvality služeb, rozhodovat o platných sazbách a ukládat veškeré příslušné závazky veřejné služby (např. na ochranu znevýhodněných uživatelů). Cílem těchto pravidel je zvýšit transparentnost, zabránit diskriminaci a umožnit občanům, aby za peníze, které platí formou poplatků nebo daní, získali nejlepší hodnotu. Například pokud se veřejné orgány rozhodnou využít pro vodohospodářské služby externí společnost, pravidla EU zajišťují, aby výběrové řízení bylo transparentní a aby uživatelé získali nejvýhodnější nabídku. Pokud se však veřejné orgány rozhodnou poskytovat tyto služby formou spolupráce v rámci veřejného sektoru, uplatní se rovněž právní předpisy EU pro zadávání veřejných zakázek, které poskytují bezpečný a pružný právní rámec pro spolupráci.
Pokud jde o obavy občanské iniciativy, aby se na zásobování vodou a správu vodních zdrojů nevztahovala „pravidla vnitřního trhu“ a aby bylo vodohospodářství bylo osvobozeno od liberalizace, Komise potvrzuje, že právní předpisy pro zadávání veřejných zakázek se nepoužijí v případě, kdy se místní orgány rozhodnou poskytovat služby samy, prostřednictvím společného nebo přidruženého podniku.
Specifičnost vodního hospodářství a hygienických služeb a jejich význam při uspokojování základních potřeb obyvatelstva byly opakovaně uznány v právních předpisech EU. Koncese v odvětví vodního hospodářství často podléhají zvláštním a komplexním mechanismům, jež vyžadují zvláštní zohlednění, neboť „voda je pro všechny občany Unie veřejným statkem zásadního významu“. Koncese na pitnou vodu, jakož i některé koncese na čištění nebo úpravu odpadních vod jsou proto z působnosti nových pravidel EU pro udělování koncesí vyňaty. Navíc distribuce a dodávky vody a služby v oblasti čištění odpadních vod jsou výslovně vyloučeny z uplatňování přeshraničního volného pohybu služeb, jak je stanoveno ve směrnici o službách.
Dlouhodobé úsilí EU na celosvětové úrovni
Boj proti chudobě, růst podporující začlenění a udržitelný rozvoj silně závisí na dostupnosti a kvalitě vody. Více než 2,6 miliardy lidí nemá přístup k hygienickým zařízením a téměř jedna miliarda stále ještě pije neupravenou pitnou vodu. Daří se plnit rozvojový cíl tisíciletí, pokud jde o nezávadnost pitné vody, svět však výrazně zaostává v plnění cíle stanoveného v oblasti hygieny, přičemž podle současného vývoje se tato situace týká více než jedné miliardy lidí.
Úsilí EU o zajištění přístupu k nezávadné pitné vodě a hygienickým zařízením a na podporu integrovaného hospodaření s vodními zdroji v partnerských zemích je dlouhodobé. Konkrétní politický rámec je zaveden od roku 2002 sdělením o vodním hospodářství v rozvojových zemích17. To vedlo ke vzniku iniciativy EU pro vodu18, politického nástroje, jehož cílem je zlepšení spolupráce a poskytování účinnější rozvojové pomoci formou partnerství a zapojení zúčastněných stran.
Politické cíle EU se v posledním desetiletí promítly do mnoha konkrétních akcí s významnou finanční podporou, včetně vytvoření facility AKT-EU pro vodu19 v roce 2004. V přímém důsledku pomoci EU získalo mezi lety 2004 a 2013 více než 70 milionů lidí přístup k lepšímu zásobování vodou a 24 milionů lidí přístup k hygienickým zařízením.
EU a její členské státy v současné době poskytují každoročně téměř 1,5 miliardy EUR na programy zásobování vodou a sanitárních a hygienických opatření v rozvojových zemích. Unie je tak největším dárcem v oblasti vodního hospodářství. Od roku 2007 EU vyčlenila přibližně 2,5 miliardy EUR pro zásobování vodou
a hygienická opatření ve více než 60 partnerských zemích20. Činnost EU v oblasti vodního hospodářství a čištění odpadních vod z velké části spočívá v rozvoji infrastruktur, jako je vodní a kanalizační infrastruktura, zásobování pitnou vodou, čistírny odpadních vod, dodávky vody ve venkovských málo zalidněných oblastech a venkovská kanalizace.
EU je navíc největším dárcem podporujícím humanitární akce v oblasti zásobování vodou a sanitárních a hygienických opatření: v současné době poskytuje každý rok přibližně 200 milionů EUR na zajištění bezprostředního a důstojného přístupu k vodohospodářským službám.
AKT: Africké, karibské a tichomořské státy. To nezahrnuje pomoc poskytovanou jednotlivými členskými státy službám poskytujícím dodávky nezávadné vody pro obyvatelstvo postižené probíhající nebo hrozící humanitární krizí.
Evropská unie podporuje projekty partnerství (mezi severními a jižními zeměmi a mezi jižními zeměmi navzájem) na budování kapacit v odvětví vodního hospodářství a hygieny předáváním odborných znalosti a poznatků mezi podniky vodního hospodářství a hygienickými službami, místními orgány a dalšími subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství. Mnohé z poskytnutých prostředků zatím pomohly vodohospodářským společnostem, které nemají dostatečný kapitál, rozšířit zásobování vodou mezi nejchudší skupiny obyvatel. Kromě toho bylo z nástrojů EU kombinujících regionální zdroje financováno od roku 2007 přibližně 30 projektů v oblasti zásobování vodou a hygieny, což vyneslo více než 2 miliardy EUR ve formě půjček a investic.