Huminové látky jsou produkty rozkladu odumřelých těl rostlin a živočichů. Látky huminového charakteru mohou též vznikat při biologickém čištění odpadních fenolových vod. Jsou to zpravidla heterogenní směsi látek obsahující kyslíkové funkční skupiny (např. fenolové, karboxylové, hydroxylové) a činí je hydrofilními. Navíc obsahují i aromatické jádro a alifatické řetězce, které způsobují, že tyto huminové látky jsou povrchově aktivní a činí je též hydrofóbními. Huminové látky mají hnědé zbarvení.
Dělění huminových látek
• rozpustné • nerozpustné
Nerozpustné huminové látky se nazývají huminy a z vodohospodářského hlediska jsou nevýznamné. Na druhé straně stojí rozpustné huminové látky, kam patří huminové kyseliny a fulvinové kyseliny. Rozdíl mezi těmito kyselinami je dán jejich rozpustností v kyselinách a zásadách a také se liší kyselostí (roztoky huminových kyselin mohou v závislosti na koncentraci mít pH 3,5, zatímco fulvokyseliny mohou mít pH ještě nižší). Vzorce fulvokyselin a huminových kyselin jsou prakticky totožné a liší se prakticky v obsahu různých prvků (především procentuální zastoupení je u fulvokyselin podstatně vyšší než u kyselin huminových).
Přítomnost ve vodách vyvolává řadu nežádoucích jevů. Mohou ovlivňovat kvalitu vody nežádoucím zápachem, chutí a barvou a díky jejich sorpčním vlastnostem mohou vázat různé kovy (snižují jejich toxicitu, zvyšují migraci a ovlivňují tak jejich biologickou dostupnost). Také jsou zodpovědné za zanášení membrán, podílejí se na vzniku koroze a slouží též jako matečný substrát pro růst biologických povlaků v distribučních sítích.
V neposlední řadě se huminové látky podílí na vzniku vedlejších produktů desinfekce (DBP – Disinfection byproduct). Při užití chlóru jako desinfekčního činidla mohou vzniknout především trihalogenmethany (THM) nebo halogenoctové kyseliny. Za hlavní zdroje těchto vedlejších produktů desinfekce bývá zodpovědná zejména hydrofobní frakce huminových látek s velkou molekulovou hmotností, ale i některé organické dusíkaté látky, metabolity sinic a řas. Vznik THM závisí na teplotě, pH, koncentraci huminových látek, počáteční a koncové koncentraci chloru a také na reakční době. Snaha omezit vznik THM je evidentní. Při kyselém či nízkém pH se THM tvoří hůře (reakční rychlost je až 3x rychlejší při vzrůstu pH o jednu jednotku) a rostoucí teplota též způsobuje větší vznik THM. V období léta a přívalových dešťů či hrozících záplav je potenciál tvorby THM mnohonásobně zvýšen. Trihalogenmethany jsou považovány za látky karcinogenní a tudíž nebezpečné pro lidské zdraví. Koncentrace THM jsou v pitných vodách limitovány a de vyhlášky č. 252/ 2004 Sb. nesmí nejvyšší mezní hodnota (NMH) překročit hodnotu 100 μg/l.
Huminové láky mohou být analyzovány dle jejich elektroforetických mobilit, pomocí transmisní elektronové mikroskopie (TEM), rentgenové mikroskopie (XRM) či vylučovací chromatografií (SEC).
Odstranění NOM (huminových látek) je jednou z nejdůležitějších priorit pro úpravu pitné vody.
- MASTER'S THESIS - METHODS OF IMPROVEMENT OF PARTICLE FORMATION AND SEPARATION PROCESSES IN DRINKING WATER TREATMENT /Bc. DAVID KUBALÍK/
< zpět na úvodní stranu > pokračovat na rozbory vody > pokračovat na úpravu vody